Obecně mám rád dobrodružství, o čemž věděl i můj kamarád, který dostal nabídku se zúčastnit dobrodružství, a pak to nabídl i mě a já to ihned uvítal. Dobrodružství spočívalo v tom, že se všichni sejdeme v Praze na nádraží, vyhlédneme si nějakou mladou slečnu a koupíme si jízdenku do stejného místa a tam rozvineme dobrodružství.
Ve čtvrtek večer 20.5.2010 jsme se sešli v restauraci v centru Prahy a upřesnili plány. Účastníci byli:

já, povoláním obchodník, kolega majitel firmy pro internetový marketing, manažer z auditorské firmy, projektový manažer pro zajišťování výrobních technologií, manažer přes IT a poslední náš společník byl bílý labrador. V průběhu společné večeře jsme se domluvili na srazu druhý den v 9 hod. ráno na Smíchovském nádraží. Do10 hod. jsme se všichni potkali a šli koupit lístky. Když jsme u pokladny zahlédli mladou slečnu kupující lístky, tak jsme přistoupili blíže, ale než jsme se přiblížili, tak slečna už vyslovila cílové místo, které jsme přeslechli a mezi tím se ještě za slečnu vtěsnala starší paní. Vzhledem k tomu, že jsme pak už také byli na řadě a kolega nevěděl, kam koupit ty lístky a zdržovat jsme nechtěli, tak je nakonec koupil do stejného místa jako starší paní před námi a nakonec jsme jeli do obce Hamry – Hojsova Stráž na Šumavě. Hned na nástupišti jsme si stoupli vedle mladé a pohledné slečny, která se připravovala nastoupit do stejného vlaku. Bylo jí 20 let, studovala VŠZ, obor PEF a akorát jela domů ze zkoušky do Horažďovic. Pozvala nás k nim do hospody, protože zrovna v sobotu tam bude dělat brigádu u točení piva. V Plzni jsme se se slečnou rozloučili, protože přestupovala na vlak ke svému domovu. Ve vlaku jsme se ještě dozvěděli několik příběhů. Kolegovi nějaká spolucestující dala přednášku o Plzeňském pivovaru, Moje sousedící jela na fesťák do Plzně, ale jinak pracovala ve Škodovce a dělala u montáže sedadel do Škodovky, jiní spolucestující mě udělal přednášku o bezmotorovém létání na větroni. Vcelku nám ta cesta rychle utekla a jak přibývali odpolední hodiny, tak už jsme se těšili na nějaké dobré jídlo v místní hospodě. Do cíle jsme dorazili v 15 hod a je zajímavé, že starší paní, podle které jsme si kupovali jízdenky tu vůbec nevystoupila. Ihned jsme se zeptali výpravčího, kde tady můžeme koupit mapu? Prý nikde, protože tu není žádný krám. A kde si můžeme skočit do hospody na jídlo? Taky nikde, žádná tu není. Nejbližší je cca 2,5 km tamtím směrem, pak ještě ukázal na opačnou stranu cca 3,5 km a pak ještě na další stranu cca 4 km. Ale nyní není sezóna, tak je možné, že ještě bude všude zavřeno. Naštěstí na nádraží byli 2 cykloturisté s mapou a nechali nás nahlédnout a naplánovat nový směr pochodu. Jeden kolega ještě část mapy nafotil foťákem, a pak v případě potřeby jsme kontrolovali cestu na display digitálního foťáku. Nakonec jsme dorazili do vesnice, kde cca za 10 min. zavírali prodejnu. Zajímavé, že i v tak malé vesničce měli terminál na platební karty a jeden místní důchodce okolo 70 – 75 let platil platební kartou. Vedle v hospodě jsme se posílil gulášem a pak jsme se vydali dále na kopec Pancíř. Celkem jsme ušli cca 11 km, z toho cca 80 % cesty bylo do kopce a z toho 1 hod. jsme šli v poměrně hustém lijáku a chvílemi po rozbahněné lesní cestě do kopce. Na Pancíř jsme dorazili ve 21 hod. Již z dálky jsme viděli světlo v oknech místní horské boudy, což nám udělalo v tom slejváku radost, ale nakonec se ukázalo, že restaurace je zavřená a nahoře bydlí lidé. Přestože byl pozdní večer, tak jsme se vydali dále mírně z kopce cca 1 km na Hofmanovy boudy, kdy jsme doufali, že bude nějaká funkční hospoda. Byl to pohled nad očekávání. Před námi se objevil luxusní hotel Horizont. 2 kolegové vešli spodním vchodem a vešli rovnou do vířivky. My příchodem horním vchodem jsme zjišťovali restauraci, kterou zavřeli před ½ hodinou. V recepci nám doporučili bar, ve kterém ale nedávali vůbec nic k jídlu. Po vířivce dorazil i zbytek výpravy do baru a taktéž byli zklamáni nepřítomností žádné potravy. Barman nám doporučil pizzerii dole v Železné Rudě. Ale našeho kolegu napadlo, že si pizzu necháme přivést. A tak jsme povečeřeli vlastní pizzu v recepci jednoho z nejluxusnějších horských hotelů. Ve 23,30 jsme vyrazili do vlhké a temné noci v okolí hledat místo na přespání v přírodě. Nakonec jsme přespali před točnou sedačkové lanovky pod přístřeškem na betonu. Před odchodem nás barman ještě uklidnil, že dnes v noci bude tepleji. Včera bylo 2 stupně a dnes počítá, že bude 4 stupně nad nulou. Ráno po probuzení jsme se opět vrátili do hotelu jednak kvůli hygieně, toaletě a hlavně kvůli snídani. Snídaně byla formou švédských stolů. Stále sice 140,- Kč/osoba, ale o to vícekrát jsme se otočili. Měli jsme vajíčka, párky, rohlíky se salámem a sýrem, buchty, ovoce, kompoty a jogurty. Po této snídaní jsme se pomalu ani nemohli hnout a to jsem v tu dobu ještě netušil, že je před námi na dnešní den cca 19 km. Po snídani jsme se ještě trochu zakecali s místní servírkou, která také nakonec měla stejného psa jako náš kolega, což vystupňovalo naší přízeň a servírka nám po té donesla větší trs banánů a vybídla nás, abychom si šli ještě nabrat dostatek jídla s sebou na cestu. A ať ho hlavně nevidí na recepci. No nevyužijte tuto nabídku.
Během snídaně jsme naplánovali cestu a navštívili jsme obec Hůrka, kde je malý kostelík a památník obětem komunistického zla. U kostelíka jsme potkali 3 německé bratry ve věku cca 68 – 80 let. Vykládali, že tam dříve žili s rodiči, kteří jsou nyní pochováni před kostelíkem. Také mě ukazovali fotografie uvnitř a na jedné z nich byla ještě jejich maminka. Do interiéru kostelíka investovali finanční prostředky a velice pěkně ho zrekonstruovali a nyní ho mají v péči a starají se o něj. Žijí v Německu cca 20 km od kostelíka. Na tomto místě se s námi rozloučil jeden člen výpravy, protože potřeboval se na jisto dostat v neděli odpoledne domů na Moravu a také se těšil do nejbližší vesnice na biftek a také se chtěl zbavit té turistické dřiny, na kterou nebyl zvyklý. Nakonec ve vesnici nic nebylo a domů se dostal cca 4 hod. nad ránem. Dále jsme pokračovali k jezeru LAKA. Jednalo se o velmi hezké jezero, ale okolo bylo mnoho mrtvých stromů. Naše cesta ještě pokračovala do obce Prášili, což bylo 9 km. Ušli jsme pouze cca 5,5 km a ubytovali jsme se v přístřešku na občerstvení pro turisty na lavicích a stolech v Národním parku Šumava. Ráno jsme udělali hygienu, toaletu – bylo to sice mimo ten luxusní hotel z předešlého dne, ale přece. Voda již došla večer, takže jsme posnídali zbytek slivovice a rumu. Po 3,5 km po rovině a z kopce jsme došli až do obce Prášili. Zde v 9 hod. otevřeli prodejnu před kterou jsme na lavicích se stolem vydatně posnídali. V 10 hod. jsem nasedl na autobus a přes Sušici jsem jel domů. Vzhledem k výkonům, které jsem podal za poslední 3 dny jsem spal téměř až do Prahy – 2,5 hod. jízdy. Kolegové ještě pokračovali v pondělí a plánů měli více a jeden z nich byl i Poledník.
Jsem moc rád, že jsem se mohl této akce zúčastnit. Mám rád nové nezažité věci a toto bylo přesně ono. Akorát mě trochu vadilo těch 16 kg v batohu na zádech.
Během 2,5 dne jsme ušli 30 kg, Z toho jsme absolvovali i několik převýšení. Nejvyšší bylo asi na kopec Pancíř. V pátek jsme ještě cca 1 hod. stoupali celkem v silnějším dešti a to i po rozbahněné lesní cestě. Během těchto 3 dnů jsem zažil velkou dřinu, na kterou jsem nebyl zvyklý, protože doposud jsem se pohyboval v autě nebo v kanceláři nebo doma v paneláku. Ale přesto jsem moc rád, že jsem to zažil a již se těším na příští ročník.