Tags: cestování karavan | cestování s karavanem

Rád bych přispěl svoji troškou do mlýna, i když se to nebude bezprostředně týkat zážitků s karavanem. Jistě měl každý z nás nějaký klukovský sen, kam by se jednou chtěl dostat. Snil jsem o Filipínách, kam jsem se skutečně dostal, je to neskutečně krásná země, ale o čem se mi nikdy nesnilo, bylo Japonsko. Patřím již k  poněkud starší generaci, kdy jsme po těchto končinách kdysi s oblibou cestovali prstem po mapě, dávali průchod své fantazii a tehdy jsem netušil, že se i takové přání může splnit.

Měl jsem to štěstí, že v rámci mého bývalého zaměstnání jsem létal několik let do Manily, kde jsme měli japonského partnera a jednoho krásného dne jsme dostali pozvání do jejich mateřské firmy, jejíž věhlas je velice známý. Moc jsem se těšil, země samurajů, co víc si ještě přát? Nadešel den D, kdy jsme seděli v „byznysu“, a kurs zněl směr Země vycházejícího slunce. Tokio má dvě letiště, Narita a Haneda, my jsme přistávali v Naritě. Je to obrovské letiště, jakých je v Asii více, ať je to Manila, Kuala Lumpur, Bangkok a jistě mnoho jiných, kde jsem nebyl, ale nikde nebyla organizace tak precizní.  Po přistání jsme vystoupili, již s jízdenkami na Šinkanzen a čekala nás cesta kolem 800 kilometrů. Procházeli jsme turnikety, kde zřízenci nám kontrolovali jízdenky, (ta „sypaná“ písmenka nám vůbec nic neříkala) a měli o nás skutečnou starost; směrovali nás přesně, kam máme jít, abychom na nástupiště přišli na vteřinu včas. Tokio opravdu není malé, z letiště tam jede hodinu vlak „Narita Expres“  , jedoucí rychlostí pouhých 150 km/h. Ocitli jsme se na nástupišti a pak se to stalo; došlo zde k zásadnímu střetnutí české mentality a přesností japonských železnic. Přijel vlak já s kolegou hned hrr dovnitř. Pohodlně jsme se usadili a jeli. Najednou nám bylo divné, že tenhle vlak zdaleka tak rychle nejede a staví téměř v každých „Kotěhůlkách“. Japonsko také patří mezi velké země, kde se lidé především dorozumívají japonsky a na naši angličtinu zareagoval snad desátý domorodec a s úsměvem každému Japonci vlastním, nám sdělil, že vlak, v němž sedíme, rozhodně „Narita Expres“ není. Tak jsme vystoupili na nejbližší stanici, ani se již nepamatuji, jak se jmenovala, a ptali místních železničářů, kdy tudy pojede další „Narita Expres“. Prý za chvilku. A také že ano. Expres skutečně jel. Frrrrrrrrrrrrrrrr a byl pryč, ani nezastavil, skutečně jel. Tak co teď?  V zemi, kde jsme nikdy nebyli, neznali jsme pořádně zvyklosti, i když jsme je nastudovali, a trošku naše japonské partnery i znali. Tak jsme šli ke kase, abychom si naše jízdenky „přebukovali“ a pak čekali na další vlak. Přijel. Nastoupili jsme a snad jsme v něm jeli sami. Najednou se otevřou dveře a objeví se průvodčí. To, že se nám již ve dveřích uklonil, nás úplně odzbrojilo. Pak jsme mu předložili jízdenky a samozřejmě mu bylo divné, jak to, že cestujeme tímto vlakem, když tomu jízdenky úplně neodpovídají. Tak jsme mu naši anabázi převyprávěli a on se nám s kamennou tváří a nezbytným úsměvem omluvil za nedokonalost japonských železnic. Měli jsme co dělat, abychom zachovali dekorum, stěží potlačujíce smích, když jsem si v ten moment pro srovnání představil přeplněný expres, směřující z Prahy někam na východ. Tak jsme docestovali na tokijské nádraží, které není tak ledajaké, už se ani nepamatuji, kolik má pater. Pro nás to ale znamenalo úprk do hořejších pater, abychom stihli Shinkanzen z Tokia do Okayamy. V této oblasti jezdí tři druhy,
Kodama,        Hikari a Nozomi . Kodama nejezdí na hlavních tratích, je jen provinční a „loudá“ se rychlostí pouhých 250 km/h. Po naší trase jezdí Hikari a Nozomi; Hikari zastavuje častěji, my jsme měli nastoupit do Nozomi. Tento „kolejáček“ si to hasí 300 km za hodinu a stavěl jen v Jokohamě, Ósace, Kobe a Okayamě. Pouhých cca 800 km za dvě a půl hodiny. Podle itineráře jsme měli pak pokračovat Kodamou do cíle naší cesty, do Mihary. Ale zatím jsme stáli na tokijském nádraží a konečně přijel z opačné strany Nozomi, do kterého jsme měli asi za patnáct minut nastoupit. Těch patnáct minut jsme nestačili zírat. Úklidová četa se hnala skrz vagóny jak tsunami, ani jsme se nestačili všimnout, jak jedním pohybem otočili sedadla do opačné polohy, dali nové povlaky a skutečně za patnáct minut byl Nozomi připraven na cestu. Tak jsme se hrnuli k nástupním dveřím, ale najednou nás zarazily udivené pohledy místních domorodců. Nejprve jsme se na sebe podívali, zda nemáme např. něco rozepnuto. Vše se zdálo v pořádku, až se naše pohledy upřely na podlahu, kde byly nakresleny nástupové značky podle jednotlivých druhů vlaků. Tak jsme se způsobně postavili na značky, kde bylo napsáno Nozomi, Japonci se na nás chápavě usmáli a bylo zase vše v pořádku. Pohodlně jsme se usadili a skutečně jsme si připadali jak v letadle,  čekajíce, až výpravčí zvedne plácačku. Jenže tady nenosí výpravčí ani červenou čepici, ani nemá zelenou plácačku. Tam seděl u digitálních stopek a přesně na vteřinu signalizoval odjezd. Bylo to až neuvěřitelné a byli jsme zvědavi, zda do každé stanice dojedeme přesně. Nicméně vlak se rozjel a najednou nám vše splynulo. Když vlak trošku zpomalil, tak jsme s údivem sledovali, jak každé místečko je tam využito; baráček vedle baráčku, kde nebyly, byla rýžová pole, i kolem fabrik. Pak se otevřou dveře a vstoupily dvě stewardky. Opět nezbytná úklona, i když jedna z nich to pěkně „ošvindlovala“, nicméně to byla hezká děvčata a fastfood od nich velmi chutnal. Po dvou a půl hodinách jsme vystupovali v Okayamě neskutečně udiveni, vlak tam dojel na vteřinu přesně. Měli jsme deset minut času, než přijede Kodama a odveze nás do Mihary, ale o tom zase někdy příště.