Tags: cestování karavan | cestování s karavanem

Na výstavu obalů do Milána jsme vyrazili ve čtvrtek v poledne obytným autem ve třech lidech. Na cestu jsme ještě přibalili lyže, protože cestou zpátky jsme se vraceli během víkendu, který jsme chtěli využít ke sportovní aktivitě v Alpách.

Na cestu jsme vyrazili v poledne. Trasa vedla přes Mnichov, Brener, Bolzáno, Trento, Miláno. Cca od Trenta jsem usedl za volant já, a když jezdívám k Milánu, tak to většinou vezmu u Lago Di Garda zkratkou přes AFI, což jsem učinil i tentokrát. Přestože už bylo okolo 23,30 hod., tak jsem kolegům zajel ukázat, kde je zábavný park Gardaland, Moviland, hezký camp na přespání. Když jsme ještě projížděli přes PESCIERU, tak jsme se zajeli podívat do přístaviště jachet a krátce jsme se prošli o půlnoci podél mola s luxusními jachtami.

Před cestou jsem si připravil souřadnice do navigace, které nás měli dovést přímo na výstaviště. Já i druhý kolega jsme sice zapoměli navigace dome, ale třetí kolega si před odjezdem z jeho domu půjčil navigaci PDA s Tom Tomem. Asi se stala někde chyba, protože navigace nás vedla trochu jinak než cedule s nápisem FIERAMILANO. Upřednostnili jsme cedule před navigací a udělali jsme dobře a dojeli jsme na místo určení. Když jsem tuto cestu absolvoval před 6 lety (http://cestujeme-karavanem.cz/co-vsechno-se-da-necekane-zazit-s-karavanem/) tak jsme parkovali na ulici mezi domy, a i při této cestě jsem měl podobnou představu, ale během cesty mi volal jeden náš dodavatel a doporučil mi parkování na výstavišti na narkovišti č.P5, které je určené speciálně pro karavany. Toto doporučení jsme využili a zaparkovali jsme na P5 mezi další obytná auta. Na parkovišti byli k dispozici toalety, které jsem využili, voda na doplnění nádrží, kterou jsme taky využili, výlevka na chemický záchod i na odpadní vodu. Ráno jsme se nasnídali a místním autobusem zdarma jsme dojeli ke vchodu výstaviště. Po celodenním běhání po výstavišti jsme se dostali v 18,30 na parkoviště k obytnému autu. Po večeři a doplnění vody jsme vyrazili ve 20 hod. za dalším dobrodružstvím na lyžování do lyžařskéno střediska Davos ve Švýcarsku. Z Milána jsme vyrazli severně okolo jezera COMO, kde jsme se sjeli z dálnice do centra podívat na zdejší městečko. Cestou jsme zjistili, že je vjezd do centra zákázán, a tak jsme odbočili do vedlejší ulice, která vedla okolo jezera cestou vzhůru. V horní části se objevilo místo na parkování před 3 nízkými činžovními domy s vyhlídkou na celé jezero, včětně centra, které jsem hned využili. Vyhlídku kolegové ještě využili na kouřicí pauzu a po krátké prohlídce a otočce našeho obytňáku jsme pokračovali v cestě. Ta samotná otočka byla také zajímavá, protože tam bylo málo místa na otočení, velmi frekventovaná cesta a byl to úsek v serpentinách a okolo této vyhlídky byl kousek rovnějšího úseku, kterého jsem využil k otočení. Nejdříve jsem nacouval kousek do menší vjezdové branky, a když nejeli auta, tak jsem si popojel dopředu do silnice, ale ještě jsem si  musel jednou najet, abych se vytočil.Mezitím se rychle objevila auta shora u ze spoda a ihned se začali z oboustran tvořit malé kolony, tak když už bylo napodruhé jasné, že to vytočím, tak jsem rychle volal z okénka na 2 kolegy aŤ rychle naskočí, abysme provoz brzdili co nejkratší dobu. Kolegové rychle začali za pomalé jízdy zadními dveřmi naskakovat a pak jsme již pokračovali v klidu dál. Ještě musím uvést, že při výjezdu z Milána nám přestala fungovat navigace pravděpodobně z důvodu nefunkční nabíječky. Při výjezdu od jezera COMO jsme neměli možnost najet na dálnici, a tak jsme museli jet přes město na druhé straně a najednou jmse zjistili, že je přímo ve městě celnice při vjezdu Švýcarska. Trochu nás to překvapilo, ale koupili jsme dálniční známku do Švýcarska pokračovali vstříc dobrodružství. V tuto dobu již začal řídit kolega a já jsem se odebral ke spánku. Po nějakém čase mě probudilo troubení, tak jsem vyskočil a ptám se co se děje. Kolega mě sdělil, že jedeme přes horské úseky, že nám cestou chumelilo, kolega jel dost opatrně a za námi se trochu vytvořila fronta aut, a to řidiče rozhořčilo a troubili na opatrný styl jízdy kolegy. K cíli jsme měli již cca 15 - 20 km a byla akorát půlnoc, tak jsme si řekli, že jsme po tom celém dnu celí vyprahlí, tak jsme se ještě 2 vesnice před Davosem v obci Glaris stavili v tamní hospodě na jedno pivo. Nakonec se to trochu protáhlo a šli jsme spát ve 3 hod. ráno na parkovišti před hospodou, protože jsme už ani nemohli pokračovat do cíle. V hospodě totiž obsluhovali 2 mladé slečny. Jedna byla Debora 20 let a druhá Irina 24 let. Původně jsme si každý objednali pivo a kolega jim nabídl super českou kořalku (slivovici). Děvčate neodmítla.Irina opatrně ochutnala a pak dále již popíjela opatrně. Zato Debora, ta to tam kopla bez rozmyšlení hned. No můžu Vám říct, že se trochu zakuckala. Pak jsme si s ní ještě párkrát přiťukli a za chvíli začala mít nejistý krok. S přibývající dobou a množstvím vypité kořalky se nálada stále vylepšovala a komunikace rozvíjela. Kromě jiného jsme se vyptávali na život ve Švýcarsku, myšlení těchto barmanek apod.Ze zkušenosti mohu říci,že po rozhovorech s cizinci, bez ohledu na konkrétní stát, je myšlení lidí v Evrobě velmi podobné, ať to jsou lidské hodnoty, partnerské vztahy, pracovní zařazení apod. CCa okolo 2 hod. ráno ještě dorazili 2 rolbaři, kteří dokončili úpravu sjezdovky v místním lyžařském středisku a nálada se ještě více rozproudila a bylo moc veselo. Byla to akce, která se nedá naplánovat, a o to více byla zajímavější. Ráno jsme se probudily, nasnídali jsme se a přemístili do naplánovaného Davosu. Na parkovišti jsme se setkali se starším organizátorem parkoviště, který neuměl anglicky a nebo nechtěl umět anglicky a ještě k tomu ani nebyl ochotný za parkovné přijmout eura. Chtěl pouze franky. Naštěstí tam postávala skupinka mladých lidí, a jedna mladá blondýna nám pomohla s tlumočením z angličtiny do němčiny a pak nám ještě vyměnila eura za franky na úhradu parkovnéno. VYužil jsem vyjímečně příležitosti a zkusil jsem trochu konverzace pro zlepšení angličtiny. Zeptal jsem se, zda některý z těch mladých mužů je její přítel. Ukázala na jednoho z naondulovaných frajírků. Tak jsem se jí zeptal, zda je alespoň bohatý. Řekla, že né, ale že je populární. Tak se ptám v čem? Prý ve sportu. Ptám se zda umí kiting? Prý ne. Ptám se, zda snouwborduje, prý ne. Ptám se, zda umí na windsurfingu? Prý ne. Tak jí říkám, že já toto všechno umím, zda tedy ho nechce vyměnit za mě. Říkala, že sice toho tolik neumí, ale že ho miluje. Tak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. S kolegou jsme šli pro něj půjčit do půjčovny boty na lyže - půjčovné bot bylo 20 EUR a seřízení vázání 10 EUR. Dali jsme ještě malou svačinku a vyrazili kabinkovou lanovkou na kopec. Jízdenka stojí celodenní 55 Fr., od 11,30 hod. 50 Fr. (35 EUR) - to jsme kupovali a 45 Fr. od 13 hod. Jak jsem již psal, vždy když jsem v cizině a chvíle čekání, tak se jí snažím využít na zlepšení mé angličtiny konverzací zdarma a také na zkrácení chvíle čekání, aby to rychleji uteklo. Takže dole ve frontě jsem si našel lidi na komunikaci, v lanovce nic, ale ještě nahoře při čekání na druhou lanovku jsem zase komunikoval s někým jiným. Když už jsme vyjeli na tu nejvyšší horu Davosu, tak jsme nasadili lyže a vydali jsme se vstříc dobrodružství. Zjistil jsem, že hlavně pro našeho kolegu Honzu je to velké dobrodružství.Ten stál na lyžých cca po 10 letech, a to předtím lyžoval na malých svazích v ČR. No po 100 m jízdy od lanovky to vzdal a vrátil se zpátky pěšky na lanovku a sjel to lanovkou zpět dolů k autu. Jeho postava na lyžích byla velmi komická. Měl velmi legrační čepici od kolegy a namísto oteplováků měl tepláky. Styljízdy na 100 m byl podobný z filmu Anděl na horách. My jsme s kolegou pokračovali v lyžování. Jezdili jsme na sedačkové lanovce a vzhledem k tomu, že byla 6 místná, tak jsem měl během každé jízdy nějakou konunikaci a i pokaždé jiný příběh. Bylo to bezvadné. PAmatuju si, jak jsme jednu jízdu jeli s párem lidí. Dal jsem se do hovoru s 25 letou slečnou a když jsem se jí ptal na jméno, tak mě její přítel říkal,že je údajný žák, kterého vyučovala umění. Shodou okolností se chystala na podzim naučit  kiting, tak to hned byla moje parketa. Z toho už se nevyvlékla. Pak jsme s ní jeli ještě jednou na vleku a hned bylo na co navázat. Je to vzláštní, ale z těch všech vleků 2 sedačky stáli, a tak jsem se jeli svést ještě jednou spodní. Původně to vypadlo, jakože by dolů mohla vést široká cesta, ale ta bohužel brzo skončila. Nakonec jsme jeli pod lanovkou, kde to nebylo moc široké, byl tam těžký, hlubší a neupravený povrch. Po několika metrech to kolega vzad z důvodu oslabení, tak jsem to sjel sám, do jedné ruky jsem mu ještě vzal lyže a svach začal být ještě strmější a náročnější. Přesto jsem se dolů dostali vpořádku, já na lyžích a kolega to sešel. Opravdu byl svah velmi náročný, ale zároveň bylo obdivuhodné, že v dolní části mě ještě předjeli 2 snouwborďáci a z toho byla jedna žena a jeden muž cca okolo 35 let. Klobouk dolů před nimi. Kolega již chtěl do auta, ale bylo to ještě trochu dál, tak se mnou nechal umluvit, aby jsme to ještě jednou vyjeli lanovkou nahoru a pak to můžeme druhou lanovkou sjet rovnou k autu. Cestou nahoru jsem měl ještě jeden dialog se servírkou z Davosu, která tam dělá pouze přes zimu dole v baru a jinak je z Hamburku a tam dělá servírku mimo zimní sezónu. Cestou dolů jel kolega již lanovkou a já jsem jel dolů na lyžích a sešli jsme se v polovině kopce na přestupu na druhou lanovku, kde už jsem jel také dolů s kolegou lanovkou. Tam jsem zase natrefil na nějaký mladý holky, které dělali ve Švýcarské bance v Zurich apod. Před stanicí lanovky stály 3 auta s pražskou poznávací značkou. Někteří balili a někteří svačili na lavičce. Když jsme po pár metrech dorazili do karavanu, tak už jsme od kolegy lyžaře měli uvařenou polívku a ohřátou rajskou omáčku s knedlíky. Kolegové si ještě udělali kávičku, využili jsme místní toalety a vydali jsme se vstříc dalšímu dobrodružství. Měli jsme totiž na 19 hod. dohodnutou večeři s jedním rakouským partnerem u Bodamského jezera. Podkali jsme se poblíž města Bregenz, kam si pro nás kolega přijel a zavedl nás na neplacené parkoviště poblíž centra vedle fotbalového stadionu, kde jsme zanechali náš obytňák a odjeli s naším hostitelem do hospody v centru města na kraji náměstí. Restaurace byla staršího provedení, ale hezky udělaná s ochotnou obsluhou. Po chvíli jsme zjistili, že je hodně frekventovaná, a bez rezervace tu není šance objevit volné místo u stolu. Objednal jsem si maso na grilu a k tomu jsem chtěl namísto hranolků grilovanou zeleninu. Náš host mě vysvětlil, že tu moc teplou zeleninu nevedou. Je to restaurace, kde do lidí cpou hodně jídla, aby se lidi hodně najedli a pak možná i hodně popili. Poseděli jsme cca 3 hod., pohovořili jmse ovšem možném - businessu, rodině, cestování atd. Každopádně to bylo velmi příjemné setkání a posezení. Po večeři nás náš host odvezl do karavanu na parkoviště. Parkoviště bylo téměř plné, protože vedle byl fotbalový stadion s nějakým utkáním. Ráno jsme se probudili a parkoviětě bylo téměř prázné. Pak kolega říkal, že snad zažil nejhorší noc ve svém životě. Tak se ho ptám, to tě v noci budily ty auta, jak startovala a odjížděla? Ne, to jsi mě budil ty, jak si chrápal. Vědom jsem si toho nebyl, ale uvědomuji si, jak na mě občas Dušan v noci volal abych se otočil na bok. Téměř záhy ráno po probuzení jsme nastartovali a vyrazili k domovu. Cca po 1,5 hod. jízdy kolega vzadu začal něco připravovat a kuchtit snídani a chvíli volal, můžeš zastavit, snídaně je již hotová. Zastavili jsme u nejbližší benzínky, kde jsme se v klidu nasnídali,využili toaletu, kolegové si dali kávičku, koupili jsme malé pozornosti pro rodiny a pokračovali k domovu. Když už jsme odbočili z hlavní Německé dálnice k hranicím na Rozvadově, tak nám již svítila rezerva na naftu. Počítač na tachometru ukazoval dojezd 70 km a k benzínce hned za hranicemi v ČR bylo cca 40 km, a to ručička ležela téměř na nule. Bylo to trochu napínavé, ale dopadlo to dobře. Dotankovali jsme nádž, dojedli rajskou, kolega bůček a jeli jsme na Prahu na Žižkov, kde jsme "vyhodili" prvního kolegu. Ještě před rozloučením jsem zavelel, že je potřeba obytňák uklidit, umýt koupelnu, kuchyň a vytřít podlahu. Tak jsme všichni společně učinili a pouze ve dvou jsme již dorazili do našeho cíle v Brandýse nad Labem.
Cesta byla náročná, dlouhá, pracovně zábavná, na kterou jsme se moc těšili. Po absolvování cesty jsme se těšili zase domů a za chvíli se nám začnou zapalovat lýtka a budeme slyšet volání dálek. 24.4.2009 odjíždíme do Hong Kongu.